Po Hvaru na horském kole.

Letos jsem si vzal na Hvar, kde tradičně trávíme rodinnou dovolenou horské kolo. Prvotní záměr lízt byl tentokrát přebit touhou projet část ostrova po jeho hřebeni a jestli situace dovolí, tak dojet až na Sv. Nikolu ( nejvyšší bod ostrova).Přes protesty rodinky jsem nacpal kolo do auta, a to tak, že jsem ho rozložil na nejmenší možné díly a postrkal všude možně po autě. Vyšlo to nakonec geniálně a kolo ani nezabíralo příliš mnoho místa.
Náš kemp je natěsnán v uzké soutěsce a jediná možná výjezdová cesta je prudké , asi 3 kilometrové stoupání na hlavní asfaltovou cestu, vedoucí ze Sučuraje do Jelsy a dále po ostrově. Ostatně, jinak se od většiny pláží dostat nedá :o))

Kousek před vesničkou Zastražiště začíná magadanová cesta vedoucí po hřebeni, střední části ostrova. První problém bylo tuto cestu najít. Po několika “slepých” odbočení, vedoucí do nikam, jsem konečně našel tu pravou odbočku. Nelogicky vedla zprvu opačným směrem, v podstatě na Sučuraj, po několika stech metrech se ale otočila správným směrem.

Cesta po hřebenu samotném má asi 20 km a je velmi nudná. Minimální převýšení je sice v tom horku příjemné, ale po celou dobu není vidět nic, než nekonečné políčka ohraničená kamennými zídkami z většiny neobdělávaná. Ty zdi jsou šílené. Muselo trvat celé generace, než vzniklo to, co se v současné době pomalu ale jistě rozpadá a pustne. Minimální počet obyvatel Hvaru se věnuje zemědělství, nebo chovu nějakého zvířectva. Mladí, pokud zrovna nemají v rodině nějaké nemovitosti u moře, většinou odcházejí na pevninu nebo rovnou do zahraničí. Za dvacet let nezbude nic než turistické oblasti a pustina. Bude to velká škoda.

Vyrážím brzo ráno, abych alespoň část cesty urazil v relatívním chladnu. Dokonce to vypadá, že bude pršet. na obloze se honí mraky a z hřebene je v dálce vidět na moři bouřka. Potkat ji tady na plochém hřebeni musí být maras. Monotónnost cesty přerušuje v druhé polovině cesty pouze opuštěná vesnice Human Dolac se stylovou hospodou otevřenou pouze ve večerních hodinách.

Několik kilometrů za touto vesnici se výhledy z hřebene mění, zužuje se a je vidět moře na obou stranách. To už se ale blížím k rozcestí a budu se muset rozhodnout kam dál. Koupil jsem si takovou “turistickou” mapu ve které jsou zakreslené pěší a magadanové cesty. Jedna cesta na Sv. Nikolu vede ze strany Jelsy a druhá by měla vést z Ivan Dolac přes hřeben a napojit se na cestu z Jelsy. Tato varianta se mi zdála akčnější. Přejedu ostrova z jihu na sever, vyjedu na nejvyšší horu a udělám si okruh. Tato varianta ale nefunguje, o čemž jsem se přesvědčil po několika mnoha kilometrech které jsem sjel dolů k moři. To ale předbíhám.

Dojel jsem k rozcestí a právě cesta dolů do Zavaly směrem k jižní straně pobřeží se byla krásná a lákala dlouhým sjezdem perfektní magadanovou cestou s výhledy na nekonečné otevřené moře. O proti cestě na sever, která byla rozbitá a více kamenitá. Dále k ostrému hřebeni přede mnou vedla rovně ještě jedna nezvhledná kamenitá cestička, ta mě ovšem dovedla pouze ke kapličce a vyhlídkovému místu S. Ante, ze které byly překrásné výhledy dolů na jižní část ostrova.

Dál sjízdná cesta nevedla. To mě přesvědčilo abych sjel několik set výškových metrů dolů přes Zavalu do vesnice Ivan Dolac. V marketu kde jsem doplňoval zásoby vody jsem zjistil pro mě v tuto chvíli hroznou skutečnost, přes hřeben nevedou žádné cesty, alespoň z části sjízdné pro kola. Přesněji ani pro osly a koně.

Představa návratu po stejné cestě na severní stranu byla v tom horku šílená, ale nebylo zbytí. Vyrazil jsem srdnatě po rozpáleném asfaltu zpět. Vysušený jak slaneček jsem srdnatě dojel po deseti kilometrech k tunelu vedoucím pod hřebenem a zjistil, že je tam průjezd cyklistů zakázaný. Šlapat dále po magadanu nahoru na hřeben jsem odmítl a jal se porušit chorvatský dopravní předpis. Tunel je jednosměrný a řidič stojící první v řadě se ochotně nabíd, že mě pustí jako prvního a bude mi svítit. To jsem z díky přijal a jakmile se rozsvítila zelená, vyrazil jsem do 1,5 km dlouhé temnoty. Šlapal jsem co to dalo abych nezdržoval. Tunel je jen nahrubo vytesaný s povrchem samá díra a výmol, takže jsem byl rád, že mi někdo svítil. Byla v něm taková zima, že jsem tam vjel skoro s úpalem a vyjel málem s omrzlinami.

V nohách jsem měl něco přes 40 km a jediná představa byl stín restaurace, pívo, kafe a nakonec snad nějaká koupel v moři, plavky mám doufám v batohu. Fajnym sjezdem jsem to namířil do 10 km vzdálené Jelsy a pro dnešek se vzdal cíle Sv. Nikoly. V Jelse jsem se dával do pořádku hodně dlouho. Devastace horkem byla značná. Hospoda mě dala dohromady a tak jsem zamířil k moři. Vyhledal pláž, zamknul kolo, našel si místo a začal hledat plavky. No prostě nebyly. Na nuda se na veřejné pláži nedalo a v cyklistyckých šortkách nepřicházelo v úvahu. Měl jsem před sebou ještě dvacet kilometrů po asfaltu a mokrá vložka od slané vody by na zadku udělala své, ( Přemýšlivci podotknou, že přece není problém si najít opuštěné místi u moře a vykoupat se nahatý. Tady bych chtěl podotknout, že to problém je. Vyjet za město a chtít se vykoupat obnáší nutnost sjet několik desítek a možná set metrů dolů a znovu to vystoupat. To u mě momentálně nepřicházelo v úvahu. Byl jsem rád, že mám před sebou skoro rovini s mírným přejezdem hřebínku. ). Takže obléct, odemknout kolo a vyrazit zpět.

V Jelse jsem měl na kompjůtru 50 km a před sebou dalších 20 rozpáleným asfaltem. Bu´dto dojedu, nebo mě snad někdo seškrábně z asfaltu a odveze do bezpečí stanu a chlazeného píva. Byl jsem nepředstavitelně šťastný, když jsem uvidel po hodině odbočku do naší zátoky. Poslední tři kilometry prudkého sjezdu jsem si vyloženě užíval.

Po několika dnech si vyjel stejným směrem Tomášek. Dojel sice na Sv. Nikolu, ale taky trochu oklikou. Najel o deset kilometrů více a tu nejkratší, přímou cestu taky nenašel. To si necháme na příště.

Pokud si to budete chtít zkusit, jezdit v sezóně po Hvaru, tak se nebojte. Aut tam moc nejezdí, lidé se spíše válejí u moře. Je ale nutno pamatovat na dostatek pití a něco na hlavu. Helmu jsem nechal pro jistotu doma a alespoň šátek se hodil. Za cca 8 hodin jízdy jsem vypil 6 litrů vody, jedno kafe, jedno malé pívo a přežil jsem to celkem bez úhony. Tomášek podcenil pitný režim a trochu ho to potom bralo, tak pozor.

Je třeba samozřejmě myslet i na servis. Silně pochybuji, že byť třeba v obydlených místech by jste našli někoho, kdo vám opraví závadu na kole.

Další ztrochu problém při intenzívním bajkování po magadanových cestách, je prach. Po asi 5 ti kratších 20 km výjezdech jsem měl na kole velmi silnou a souvislou vrstvu červeného prachu, která určitě nedělala některým místům z olejovým filmem a vyšším třením dobrotu. Tak pravidelně čistit. a mazat.

Vítr v zádech a sílu v nohou přeje

Aleš