Přechod Mt. Blancu

2.5.2006

Kategorie

Velké hory

Štítky

Jelikož se blíží hypotetické datum odjezdu na Mt. Blanc, který chceme letos sjet na lyžích, dovoluji si malé ohlédnutí za podzimním přechodem klasické trasy z Italského Courmayeur přes vrchol Blancu k Midi a zpět do Itálie.

Když jsme vymýšleli, jaký vrchol dáme na podzim, nesměle jsem navrhul, že by mohli kluci jet se mnou na Blanc. Já tam ještě nebyl a aby to nebylo tak jednoduché, jen “vyběhnout” nahoru a dolů, tak si to dáme jako přechod. Nabízela se ideální trasa z Italského Cormayeru, hřebenem Bionnassay na vrchol Blancu, pak kolem Mt Maudit, Mt Blanc du Tacul na chatu Cosmiques pod Midi. Druhý den pak ledovcem Geant zpět do Curmayeru. Prostě super trasa. Prostudovali jsme snad všechny dostupné informace a bylo jasné, že výstup z italské chaty Gonella přes ostrý hřeben Bionnassay bude super zážitek. Otázka byla, jestli to dáme časově.

Ve čtvrtek večer nasedáme do auta v osazenstvu Aleš, Čipek, Čipek jun., Tomáš a začíná šílené tempo tohoto výletu. Po 1500 km propršenou nocí vysedáme v poledne v Courmayeuru a začínáme se balit. Moje velké dilema, jestli jít v kožených pohorkách s řemínkovými mačkami, nebo si vzít skialpové skelety a rychloupínací mačky řeším druhou možností s tím, že v batohu mám tenisky (pro případ). V tuto chvíli dělám tu největší chybu tohoto výletu – nechávám si na nohou lyžáky v brzkém očekávání ledovce. Cesta začíná dlouhou asfaltkou, na které nasazujeme nezřízené tempo, podobající se úprku, jelikož se chceme vzdálit obrovskému davu turistů směřujícímu k bufetu Combal pod ledovcem Miage. Co budu dále popisovat, kluci nezvolnili ani na ledovci, který vypadal spíše jako kamenolom a já blbec se nepřezul z lyžáků do tenisek. Výsledek toho všeho bylo mé více jak hodinové zpoždění. Když na mě Tomáš hulákal z heliportu u chaty Gonela, že si mám pohnout, neboť je objednaná večeři a ta už je na stole, mě doslova rozložila a pár nechutných výrazů z mých úst dávaly celkem obstojný obrázek o mém momentálním psychickém stavu. No, zkrátím to, po večeři jsem udělal revizi mých ubohých nohou, (nebylo to až tak špatné), vypil nějaké to pívo, abych doplnil vypocené tekutiny a oblbnul své tělo a ulehl na vyhrazené místo na pryčně.

Když o půlnoci zaznělo “Colazzione Monte Biaco” myslel jsem, že se pos…. . Vybatolil jsem se dolů, zhltnul snídani a konstatoval, že po probdělé minulé noci při řízení a následném běhu na Gonelu jsem celkem v pořádku. Žádné puchýře, žádné psychické pozůstatky z výstupu, žádné problémy s výškou, prostě READY. Nekonečná hloubka vesmíru přikrytého milióny hvězd, dávala tušit krásný den, který nás teprve čekal. Neznaje přesného směru ( kudy – jsme asi tušili, ale jen tušili ) jsme se na ledovci zavěsili za jednoho vůdce s klientem. Bylo to fajn,šel optimálním tempem, teda alespoň pro mě a cestu dokonale znal. ( o tom nás přesvědčil za několik málo okamžiků ). Kluci měli ovšem o optimálním tempu jinou představu a rozhodli se jít do čela toho vláčku blikajících lucerniček. Což o to, cesta se nakonec v té tmě rýsovala celkem jasně, ale ten opičák vůdce znal asi zkratku a na hřebeni byl nakonec o dost dříve. Jen jsme viděli jeho lucerničku, jak stoupá přímou cestou na hřeben, zatímco my jsme to nějak obcházeli. Šli jsme správně, ale on znal zkratku.

Cesta z Gonely na hřeben Bionnassay vede mezi obrovskými ledovými séraky. Je to nádherná podívaná, něco jako když jdete po sídlišti Dubina a místo domů jsou tam ledové věže. Samotný hřeben je zážitek sám o sobě. Je tak ostrý, že spadnout na jednu stranu, tak si myslím, že je vymalováno. Většinou se chodí po jedné nebo druhé straně, ale tentokrát byla cestička vyšlapaná přesně po ostří, ještě že byla mlha a tma 🙂 .

No nic, vystoupali jsme na hřeben a nebe se zatáhlo. Po hvězdičkách ani památky, padla mlha a začalo dost foukat. Udržet se za takového počasí na hřebenu Bionnasay bylo hodně náročné. Pak jsme došli na široké plato z druhé strany Gouteru a bylo třeba se tou mlhou prokousat přes vrchol na klasickou vystupovou trasu. “Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál, leží asi Mt. Blanc.” Stáli jsme na tom obrovském rovném platě a uvažovali co dál. Nějaký týpek vytáhl GPS a zkoušel různé triky kudy dál. Nejvíce mě ovšem dojala skupinka, která se stačila za těch pár minut nasoukat do bivakovacích pytlů a zahrabat se do nějaké díry, že tu slotu přečkají. Týpek s GPSku ukazoval směr, kde by asi měl být Blanc a všem nám bylo jasné, že tudy určitě ne. My jsme vytáhli naší tajnou navigační zbraň – Tomáše, který má v hlavě kompas tažných ptáků. Zavelel samozřejmě opačným směrem a bezpečně nás dovedl přes Guter do sedla pod Valotkou. Tam se zvedla mlha a bylo po problémech. Krátký odpočinek v pozvraceném bivaku a hajdy nahoru. Tam jsme došli po 8 hodinách a relatívně pozdě. Avšak ne tak pozdě, abychom museli pospíchat s sestupem, ale dost pozdě na to, abychom nepotkali davy vracející se na Guter. Nahoře jsme byli skoro sami a sluníčko pálilo jako ďas.

Vrchol hory ale ještě není konec tůry. Čekal nás nekonečný sestup na chatu Cosmiques pod Midi. To jsme ovšem ještě nevěděli, jak je to daleko. Sestup nebudu nějak výrazně popisovat. Traverz pod Mt Maudit a Mt Blanc du Tacul byl sice nekonečný, ale nádherný. Za zmínku snad stojí jen příhoda s vůdcem a klientem. Traverz pod Mt Maudit končí prudkým prahem, který se musí slanit. Potkali jsme tam vůdce s klientem. Byl to takový neomalený hulvát, že klidně vypnul Čipka z lana, když slaňoval jedno exponované místo. Normálně ho dojel, po cestě mu shodil mačkama několik kilo ledu na hlavu a nakonec ho normálně vypnul při slaňování, aby ho mohl předběhnout. Bůh nás chraň takových lidí na horách.

Sestup byl sice krásný, ale nekonečný. Jedno sedlo střídalo druhé a pořád se pod náma objevovaly nové údolí. Chatu jsme viděli, ale cesta se nezkracovala ani náhodou. Já jsem dopajdal na Cosmiques jako poslední někdy po páté odpoledne.( v těch lyžákách se fakt nejde nejlépe ). Chata je to nová, moderní, ale drahá. Je soukromá a neuplatníte v ní slevu na kartičky. Večer jsme to museli samozřejmě patřičně oslavit a dobře se nám spalo. V noci jsem ani neslyšel budíček pro výstup. 🙂

Ráno bylo znovu nádherné a slunečné. ( To počasí jsme fakt vyžrali ) Jelikož jsme někteří, teda skoro všichni ztratili nebo rozšlápli :o)) brýle (a pár z nás morál vláčet se po rovném ledovci v lyžákách), tak jsme se rozhodli pro návrat lanovkou, která vede nad celým ledovcem Geant. Tomášek to odmítl, že prostředky vynaložené na lanovku neodpovídají užitné hodnotě zakoupené a vydal se sám do pustin ledovce. Celkem mu to šlo. Dokonce nás dostihl na chatě Toríno při čekání na další lanovku. Do Curmayeru jsme pak dojeli společně. Sotva jsme vylezli z lanovky, zatáhlo se a začalo poprchávat. Štěstí přeje odvážným.

Jak už jsem napsal v úvodu, byl to výlet v šíleném tempu. Za necelých 68 hodin jsme stihli vyjet z Vratimova a dojet do Curmayeru. Přejít Blanc a sejít přes Midi zpět do Curmayeru. Je fakt, že zpět už jsme až tak nepospíchali. Den na relaxai byl důležitý.

Pár rad a postřehů :

– V Curmayeuru parkujete zadarmo u řeky po cestě do údolí Val Veny, kousek od chaty Miage.

– Chata Gonela – dobře se tam vaří a nefungují tam záchody. Teda fungují ale nemají dvéře :o))

– Cesta z Itálie na Blanc je pěkná a není nebezpečná pro průměrně zdatné VHT turisty znajícího pohyb po ledovci. navíc je tento směr méně frekventovaný a tudíž přitažlivější

– Sestup z Blancu na Midi je hodně dlouhý a časově náročný. Mít lyže, je to ideální.

– Na chatě Cosmiques neuplatníte slevy na žádnou kartičku.

– Lanovka z Midi na chatu Toríno, směrem do Itálie je drahá a časově to nijak neuspíšíte. Doporučujeme použít lanovku z chaty Torino do Curmayeuru. (Ten sestup je pakárna).

– Od lanovky se k autu dostanete lehce autobusem. Žádné velké komplikace.